Vztahy v tísni

Je hezké, když se nezisková organizace snaží prosazovat svobodu člověka. Ale začíná mi běhat mráz po zádech ve chvíli, kdy se tak děje na úkor svobod jiných lidí.

Vždy jsem měl respekt a úctu k lidem, kteří dokáží někomu pomoci a nejsou lhostejní. Bohužel se mi stále více zdá, že sez humanitární pomoci stává fanatický prostředek politiky a nástroj manipulace. A kolikrát snad ani sami ti, kteří věří, že svou činností pomáhají netuší, že se stali tímto nástrojem.

K modernímu tématuHate Speech se staví třeba i organizace Člověk v tísni svým pojednáním o projevech nenávisti v online prostoru a na sociálních sítích. K nahlédnutí zde.

Na základě těchto studií stále více dochází k omezování projevu, blokování účtů a dalším nepříjemným akcím. Místo příčiny se řeší následky.
Ale co slovní útoky na lidi, kteří tak píší ze strachu, protože nikdo jim nedá jistotu bezpečí, jen je tlačí do toho, že musí být solidární? Nebo ti, kteří nemají nic osobního proti migrantům, jako lidem, ale proti systému, jak se s nimi jedná? Co ti, kteří jsou naštvaní proto, že se tak tak ve své zemi uživí a pak vidí, jak se rozhazují peníze pro ty, co již měsíce nemusí ani hnout prstem? Co ti, kteří kdysi utekli před totalitním režimem a museli si projít nemalými útrapami, aby azyl na západě dostali a teď vidí co a jak se děje? Tito lidé projevují marně svůj nesouhlas a onanenávist není ani tak osobní vůči člověku, co přeplul moře, ale k projektu “Udělejte místo novým lidem”.

Nemělo by se už také začít přemýšlet nad tím, co chtějí většinově lidé, kterým daná zem patří a ne jen prosazovat menšinové názory od stolu?Vždyť jsou to i lidé, kteří s humanitou nemají problém. Dají najíst bezdomovci, přispívají na dětské domovy, nemocné nebo psí útulky. Jsou to lidé, kteří chtějí mít co nejbezpečnější a nejprosperující prostředí pro svou rodinu a potomky. Odvádějí pro svou zemi hodnoty a financují ji, aby naše děti mohli studovat, nemocní se léčit a důchodci neumírali hlady. A teď třeba jen mají strach nebo nevěří v globální spásu vedenou tímto způsobem. Jenže nikdo je neposlouchá. I dítě, když jej nebudete poslouchat začne křičet, a co potom zoufalý člověk.

Možná mě bude někdo i za můj názor nenávidět a to i přesto, že necítím nenávist k žádnému člověku někde na druhé straně světa. Nemám problém s tím, když se jim pomůže. Když si třeba Syřané nebo kdokoliv řekne o pomoc, tak ať se jejich zemi pomůže. Ať se vyčlení podpora pro tyto humanitární organizace, aby mohli vyjet tam a pomáhat jim. Ať se dohodne vojenská podpora proti tyranii způsobené menšinou. Však to Evropě mohou později vynahradit jinak.Ať se pomáhá, ale s rozumem a ne na úkor vlastních lidí, kdy se nakonec jejich strach a nejistota začne obracet proti nim.

V životě je důležitá rovnováha.A pokud dle těchto údajů tolik hlasů křičí proti, není to spíš důvod k naslouchání, než k umlčování? To opravdu směřujeme k totalitě a diktatuře pod praporem slepé humanity? Trochu mi to připomíná obranu Stalingradu za 2. s.v. Jen vpřed, zpět ni krok. A kdo se otočí, bude zastřelen vlastními lidmi. Opravdu je tak těžké uvědomit si, že se lidé všemožnými prostředky snaží ohradit, jak se s jejich veřejnými penězi zachází? Že košile je bližší kabátu a že rovnováha je i o kompromisu a nejen odstranění toho co se nehodí? Je to smutné podívání, jak snahy o globální vztahy dokáží ničit vztahy lokální.