Návštěva u přátel, kolegů, klientů, ať už na kávu, oběd, či k jiné příležitosti bývá někdy více jindy méně příjemná záležitost a navíc ne nijak výjimečná. Ovšem i zde člověka může potkat několik záludností.
Obecně etiketa hovoří o tom, že zouvat návštěvu je nevhodné. Leč u nás a ještě v několika zemích, jako například v Japonsku, kde je to spíše věcí společenské tradice, se návštěvy zouvají, nebo alespoň přezouvají. Častým scénářem je, zout se před dveřmi, boty zaparkovat vedle rohožky a doufat, že při odchodu tam ještě budou. Pak je i příjemné slyšet větu: „Strčte si ty boty do botníku vevnitř, ať vám je nikdo nesebere“.
Nicméně i u nás se pomalu dostává do povědomí nezouvání návštěv. Vede k tomu několik pozitiv. U oficiální návštěvy, kdy přijde host v obleku, nebo dáma v kostýmu či večerních šatech, působí tato návštěva naboso celkem směšně a celá událost může působit jako degradace osobního kreditu. Nehledě k tomu, že i dírka na ponožce či punčoše může snadno způsobit velmi nepříjemné pocity a po dobu návštěvy se host nebude cítit zrovna komfortně. A co teprve, pokud má problémy se specifickým odérem nohou.
Vyřeší to nabídnuté pantoflíčky? Tomu moc nevěřím. Spíše to může přivodit trapasy. Špatně zvolená velikost přezůvek návštěvě sebejistotu nepřidá a pokud vytasíte čtyři páry pantoflí, ať si ctěný host vybere, tak to bude v předsíni vypadat spíše jako v obuvnictví při zkoušení nových bot.
Navíc by bylo vhodné nenabízet pantofle, které už mělo na nahou nespočet návštěv. To opravdu nepůsobí hygienicky a už vůbec ne v úctě k danému člověku.
A teď babo raď. Někdo zouvá, jiný ne a jak se v tom mám vyznat já? Jako hostitel mohu všemu výše uvedenému předejít snadno. Návštěvy nezouvat. Čili pobídnout návštěvu, aby si boty nezouvala, i když třeba budu muset po návštěvě vytřít, nebo vyluxovat. Nicméně i přes to se daný host může cítit nepříjemně, že vám doma chodí v botách. Přeci jen je zouvání zažitý zvyk. Ale i tomu se dá předejít. Stačí, když si hostitel před příchodem návštěvy též obuje boty, čímž budou oba na stejné úrovni a host se bude cítit daleko lépe.
Pokud jste hostitel, je to v jádru snadné. Opačný problém nastává, jdete-li na návštěvu k významné osobě, třeba klientovi nebo nadřízenému. V tu chvíli jako host nevíme, jak to u hostitele chodí, proto je dobré se připravit na obě varianty.
Na tu zouvací variantu tím, že zvolíme správně ponožky, čímž minimalizujeme možnost jejich protržení cestou. Umytí nohou rozhodně také nebude na škodu.
Na druhou variantu se můžeme připravit tak, že zvolíme obuv, která v domácnosti nenadělá velkou paseku. Tzn. boty s nulovým nebo minimálním vzorem podrážek, abychom nenanesli hostiteli do obývacího pokoje pestré vzorky okolní půdy, což jistě nepřivítá s radostí ani zarytý zahrádkář. Před příchodem k domu, pak boty překontrolovat a případně vyčistit od velkých nečistot, aby nás výzva k nezouvání nezaskočila obavou, že nám z bot něco vypadne vprostřed místnosti.
Následně před vstupem do bytu, či domu, kdy nám hostitel otevře, můžeme naznačit zouvání bot a počkat jak hostitel zareaguje. Pokud po nás hodí papuče s bambulí, tak je to jasné. Pokud neřekne nic a čeká, nezbude nám, než odhalit textilní zázemí našich nohou. A pokud nás vyzve, ať se nezouváme, máme vyhráno. Zvlášť pokud i on je obut do adekvátní obuvi.
O zouvání a nezouvání by se zkrátka dalo psát mnohem více a mnohem déle, nicméně to nejsprávnější řešení v naší domovině neexistuje a je potřeba hlavně vědět a improvizovat. Tudíž to rozhodně není pobídka k tomu, abychom svým známým vlítli do obýváku v pohorkách pod praporem etikety, ta je přece hlavně o toleranci a empatii. Navíc naši dobří přátelé nám jistě rádi odpustí i nějakou tu dírku na ponožce, nebo pokud si přineseme vlastní přezůvky. Ale jsou momenty, kdy je dobré vědět, že pokud nám někdo řekne „Nezouvejte se“, není to jen prázdné gesto a že vejít po této výzvě k někomu do bytu v botách není prohřešek proti slušnému chování a etiketě, ba naopak.
